PR články

PR Public relations

1. Mysli jako novinář, a ne jako obchodník. PR odborníci by měli pochopit a myslet jako novináři při doručování zpráv. 
2. Nemysli jako matematik. Platí na Vás fráze jako: „Šel jsem do PR, protože jsem měl špatné výsledky v matematice.“ Podkopává to vaši důvěryhodnost. V dnešním podnikatelském prostředí je měření v analytics, a schopnost kvantifikovat výsledky nezbytné. 

PR Public relations

3. Bát se přiznat neúspěch. Musíte mít odvahu přiznat selhání, ale nikdy to nemůžete přijmout za své. Nemusíte se bát přiznat, že interní procesy selhávají a být připraveni překalibrovat v případě potřeby. 
4. PR se nedá měřit. I když je pravda, že měření public relations oproti reklamě je srovnávání jablek a hrušek, PR se dá měřit. Pro náš PR průmysl je důležité být viděn na stejné úrovni s naší konkurencí dále musíme být schopni vyčíslit naši práci. Sociální média musíme řídit nákladově efektivním způsobem.
5. Změňte přístupy pro každou Pinterest a Twitter, je MySpace nebo Second Life, lepší sociální síť? Jsou sociální sítě, které vadnou a umírají, nebo se jim nepodaří vzlétnout. V této době, uzavíráme velké sázky, ale musíme jednat inteligentě a opírat se o výzkum a analýzy. 

PR Public relations

6. Trpí komplexem méněcennosti PR má tendenci chovat se jako druhořadé, za reklamu a marketingem. V dnešním mediálním prostředí, je zde jedinečná příležitost pro PR. Chcete-li tak učinit, musíte se vzdělávat sami na ostatní marketingové disciplíny a pochopit větší soustažnost. 
7. PR je levné a vzrušující. Mnoho PR profesionálů je hrdých na svou schopnost vytáhnout na poslední chvíli zázraky z jejich klobouků. Což je při práci v rámci většího hospodářského rámce neudržitelné, musíme plánovat dopředu (jak nejlépe umíme) a sladit naše úsilí s ostatními disciplínami, takže PR nežije samo a odděleně.

Štítky: PR, Public relations

Komunikační problémy a strategie jejich odstraňování

Lidé jsou různí a rozdíly mezi nimi jsou způsobeny celou řadou okolností, které mohou
mít povahu kulturní či vzdělanostní. Tyto rozdíly souvisejí s pozicí člověka ve
společnosti, s jeho životní situací apod. Ovlivňuje nás také náš psychický stav, věk či
pohlaví. A právě tyto uvedené rozdíly způsobují narušení komunikace a následně
nesplnění jejího základního cíle, kterým je dorozumění. V problematice komunikace je
důležité rozlišovat dva pojmy, a to „porozumění“ a „dorozumění“. Zatímco porozumění
je pouze jednostranné, dorozumění je vzájemný vztah mezi aktéry komunikace, při
němž dochází ke sdílení stejného významu. Porozumět danému sdělení znamená tedy
pouze to, že v průběhu komunikačního procesu došlo k úplnému přenosu informace od
mluvčího k příjemci. Pokud však sdělovanému obsahu rozumí shodně mluvčí i
příjemce, můžeme mluvit o dorozumění. (Winkler, 1998)
V literatuře se setkáváme s různým výčtem komunikačních bariér. Například
Winkler (1998) řadí mezi nejčastější komunikační bariéry následující:
 Filtrování, kdy se jedná o záměrnou manipulaci s informacemi, s cílem učinit
je pro příjemce vhodnějším. Jedná se o typickou komunikační bariéru v životě
profesionálních organizací, kdy zdrojem je mluvčí.
 Výběrové vnímání chápeme tak, že příjemce obsah sdělení vidí, slyší a
následně interpretuje v závislosti na svých potřebách, motivacích, zkušenostech
a jiných osobnostních charakteristikách. Jedná se zpravidla o
nekontrolovatelný a neuvědomovaný proces, přičemž zdrojem je příjemce
sdělení.
 Emocionální stav člověka, přičemž zdrojem je opět příjemce sdělení. Stejnou
zprávu často přijímáme různě, a to v závislosti na tom, zda momentálně
prožíváme radost, štěstí či pocity úzkosti. Mezi extrémní emoce pak patří jásot
či deprese, které s velkou pravděpodobností způsobí potlačení efektivní
komunikace.
 Používaný jazykový systém, kdy mezi faktory, které nejvýznamněji ovlivňují
užívání jazyka patří věk, vzdělání a kulturní základ účastníků komunikace.
Zdrojem této komunikační bariéry je příjemce i mluvčí.
 Neverbální narážky, přičemž zdrojem je mluvčí.
 Rozpornost sdělení v čase, což znamená, že mluvčí vysloví v krátké době po
sobě sdělení významově odlišná či dokonce rozporná, čímž znemožňuje
příjemci jednoznačnou interpretaci. Zdrojem této komunikační bariéry je opět
mluvčí.
Efektivita komunikace bývá charakterizována jako „Sedm C“: (Foret, 1994):
 Credibility (důvěryhodnost): komunikace je postavena na atmosféře důvěry a
víry. Příjemce sdělení spoléhá na komunikátora, na kompletnost jeho
informačních zdrojů v dané problematice.
 Context (kontext): komunikační program musí být přiměřený reálnému
prostředí a kontext musí odpovídat sdělení. Je to důležité, protože efektivní
komuniakce vyžaduje podporu sociálního prostředí.
 Content (obsah): sdělení musí mít pro příjemce význam a odpovídat jeho
vlastnímu systému hodnot. Důležitá je i relevantnost odpovídající situaci
příjemce. Obsah determinuje publikum.
 Clarity (jasnost): vyjádření v jednoduchých pojmech je podstatné, a to tím
více, čím dále sdělení putuje. Instituce by měla vždy hovořit jedním hlasem,
nikoli hlasy několika.
 Continuity and consistency (kontinuita a konzistence): komunikace je nikdy
nekončícím procesem, který vyžaduje pro dosažení cíle neustálé opakování,
přičemž samotné sdělení musí být navíc konzistentní.
 Channels (kanály): jednou vytvořené komunikační kanály je potřeba náležitě
využívat, protože k nim má příjemce vztah a respektuje je. Vytvoření nových
kanálů je složité. Pro dosažení určitého cílového publika je nutné využívání
různých kanálů, přičemž i veřejnost jako příjemce si s různými komunikačními
kanály spojují různé hodnoty.
 Capability (schopnost veřejnosti): je potřeba počítat se schopnostmi
veřejnosti. Komunikace je nejefektivnější, jestliže vyžaduje co nejmenší
zvláštní úsilí na straně příjemce. Aby bylo tohoto dosaženo, musíme znát jeho
dosažitelnost, zvyky, schopnost číst, znalosti apod.
V některých případech se dokonce mohou samotná slova stát podnětem společenských
událostí. Jako příklad lze uvést špatný překlad jediného slova v odpovědi Japonska na
ultimátum Spojených států na konci druhé světové války, což přispělo k rozhodnutí
svrhnout atomovou bombu na Hirošimu. (Foret, 1994) Foret (1994) uvádí tři základní
rady:
 Není důležité, co se říká, ale co se tím míní.
 Nemůžete chtít říkat někomu něco, pokud tomu sami nerozumíte.
 Nejprve je nutné věci rozumět, a teprve potom to můžeme vysvětlovat druhým.
Jak vyplývá z výše uvedeného textu, rozdíly mezi lidmi vytváří faktory, které způsobují
narušení komunikace a tedy nesplnění jejího základního cíle, tj. dorozumění. Existuje
několik doporučení, které napomáhají dosažení významové shody mezi účastníky
komunikace a zároveň zvyšují efektivnost procesu komunikace. Jedná se o používání
zpětné vazby, trénink aktivního poslechu, užívání jednoduchého jazyka a kontrolu
emocí. (Winkler, 1998)
Zpětná vazba tvoří samostatný prvek celého procesu komunikace, přičemž její
univerzální funkce spočívá v tom, že teprve na základě ní může původní mluvčí zjistit,
došlo-li k dorozumění. Udělování efektivní zpětné vazby patří mezi nezbytné součásti
praocvních schopností každého manažera.
Aktivní poslech je rovněž základní prevencí proti vzniku nedorozumění. Jde o
užitečnou schopnost v běžném životě, ale i profesionální nezbytnost pro manažery a
jejich podřízené. Prostřednictvím aktivního poslechu lze zvýšit efektivitu vyjednávání a
ovlivňování lidí. Jde o činnost velmi náročnou na pozornost i energii posluchače.
Aktivní poslech můžeme charakterizovat intenzivní pozorností, vcítěním do záměrů a
postojů mluvčího, posloucháním se souhlasem a ochotou přijmout odpovědnost za
závěry rozhovoru.
Užití jednoduchého jazyka představuje další doporučení pro předcházení vzniku
komunikačních bariér. Zahrnuje
1. Přizpůsobení jazyku lidí, kterým je sdělení určeno.
2. V kontaktu s laiky nepoužívat odbornou terminologii.
3. Změnu skladby vět na jednoduché věty bez složitých souvětí.
4. Neuvádět zbytečná synonyma a neopakovat části vět jinými slovy. (tamtéž.)

Komunikace a její teorie

Komunikace patří mezi nejužívanější slova dvacátého století a setkáváme se s ní
v různých oblastech lidského života, v různých společenských situacích. Jak uvádí Foret
(1994, s. 18), „pod pojmem komunikace nechápeme pouze cesty a silnice“. Původní
latinský význam tohoto termínu zahrnuje sdělení, sdílení, spojování, společnou účast
apod. Když se na komunikaci podíváme z tohoto širšího hlediska, znamená pro nás
prakticky základ veškerých vztahů mezi lidmi, veškerého zájmu o veřejnost. A právě
v tomto pojetí je komunikace chápána i v této práci.
V rámci této kapitoly je komunikace rozebrána pouze z teoretického hlediska.
Užity jsou poznatky z teorie komunikace a masové komunikace. Komunikace ve
veřejné správě je zkoumána v kapitole následující.

Význam komunikace

Co je vlastně rozhodujícím významem sdělení při komunikačním aktu? Význam
komunikace velmi trefně vystihuje tvrzení Janouška, který uvádí, že významem
komunikace je to, co zamýšlí mluvčí, aby z jeho sdělení pochopil posluchač. Uvedené
chápání významu komunikace bere v potaz, že proces komunikace je vzájemný. Tedy
komunikace má vést k významové shodě. Původní mluvčí potřebuje potvrzení svých
záměrů ze strany příjemce sdělení, což předpokládá promluvu původního posluchače.
(Winkler, 1998)

Pojetí komunikace

Pojetí komunikace chápeme v širším záběru, než je pouhá redukce na sféru informací. Předmětem komunikace tedy může být jakýkoliv výtvor, ať už lidský, přírodní, verbální
či neverbální, hmotný nebo duševní. Tento výtvor je představený jednotlivcem nebo
institucí a vnímaný druhou stranou. Důležitou část této definice tvoří právě představení
a případná reakce druhé strany, protože právě to chápeme jako komunikaci.
K všeobecnému docenění významu komunikace pro fungování společenských
systémů došlo zejména po druhé světové válce. Komunikace se ukázala jako klíčová
pro dosažení cílů a úspěchů. Nesčetné důkazy o její klíčové roli podaly extrémní
podmínky válečných vojenských operací a zároveň i výrazný posun v možnostech
komunikace přinesl rozvoj sdělovací a výpočetní elektrotechniky. (Foret, 1994, s. 18)
Komunikační akt bývá často popisován jako posloupnost těchto prvků: kdo – říká
co – jakým kanálem – komu – s jakým efektem. Foret (1994) dodává, že minimálně třetí
položku by bylo vhodné rozšířit či dokonce celou posloupnost doplnit o samotné
vyjadřovací prostředky komunikace. Právě ty totiž významně ovlivňují možnosti se
vzájemně vůbec dorozumět.
Při výběru vyjadřovacích prostředků je potřeba brát v úvahu schopnosti příjemce
našeho sdělení. Správné pochopení zprávy je však silně ovlivněno rovněž celkovým
širším kontextem. Nejde tedy pouze o konkrétní situaci, za níž sdělení probíhá, ale svou

Nástroje PR Public Relations

PR Public Relations je koncept, který k dosažení svých cílů používá soubor nástrojů, které se snaží o modernizaci procesů ve veřejné správě. Tyto nástroje nemusí být ve veřejné správě použity všechny zároveň. Vláda každého státu připravující reformu veřejné správy sama rozhoduje o tom, jaké nástroje uplatní, a jakým způsobem je začlení do systému řízení veřejných organizací.
Náhrada pravidel a ustanovení zakázkami a smlouvami je typickým nástrojem
PR Public Relations.
Nový model řízení veřejné správy usiluje o oddělení strategických a operativních
kompetencí, tj. rozhodování o tom „co je úkolem“ a „jakým způsobem bude úkol
splněn“. V rámci PR Public Relations existují snahy o delegování zodpovědností do popředí tak, aby došlo ke zvětšení prostoru pro iniciativu a kreativitu pracovníků veřejné správy.
Koncept PR Public Relations propaguje uzavírání smluv o provedení práce a sestavování globálního rozpočtu. Zároveň usiluje o vytváření motivačního systému ke zvýšení pracovní výkonnosti úředníků a zavedení prvků soutěže do veřejné správy. (Škarabelová, 2002)
Mluvíme-li o PR Public Relations, musíme mít na mysli dva aspekty: filosofii usilující o změnu mentality veřejné správy na jedné straně a soubor nástrojů, které se snaží o oživení správních procesů na straně druhé. V rámci filosofie je pokus vnést do veřejné správy podnikatelské myšlení soukromého sektoru a dosáhnout tak tržní logiky. Naproti tomu soubor nástrojů usiluje o takovou změnu stávajících systémových zákonitostí, která by v rámci veřejné správy umožnila toto podnikatelské jednání. Důležitý závěr, který z toho plyne je ten, že PR Public Relations musí být rozvíjen současně jako soubor nástrojů i jako filozofie, protože jen tak se dají rozpoznat implikace této nové formy řízení.
(Škarabelová, 2005)

Public Management

http://aktualitycz.cz/

Klíčové znaky Public Managementu
Mezi klíčové znaky PM řadíme následující: (Knox, 2003)
 Reforma rozpočtů, především prostřednictvím snižování nákladů a vyšší
průhlednosti při umísťování jednotlivých zdrojů. Jako příklad lze uvést
přírůstkové účetnictví nebo finanční a výkonový audit.
 Decentralizace a dekoncentrace rozdělením tradičních byrokatických úřadů
na specializované organizace.
 Zavádění tržních pravidel, včetně privatizace.
 Orientace na zákazníky, přičemž je zdůrazňována kvalita služeb (například
E-government).
 Zvyšování výkonnosti a účinnosti, a to například díky zlepšováním flexibility
úhrad.

http://svet-zeny.cz/

 Participace občanů na rozhodování (občanské výbory, referenda apod.)
Teoretické kořeny Public Managementu
Teoretické základy PM můžeme spatřovat hned v několika ekonomických pramenech.
Následující text je věnován jejich stručnému popisu. Mezi první z nich řadíme teorii
veřejné volby vycházející z ekonomické teorie racionálního chování. (Škarabelová,
2005) Za jejich zakladatele jsou považování A. Downs a W. Niskanen. (Keraudren, Van
Mierlo, 1997) Teorie veřejné volby je založena na klasickém modelu zastupitelské
demokracie. Tento model ale zároveň i odsuzuje. Je založena na kritice byrokracie a
nápravu spatřuje ve větší konkurenci, možnosti privatizace a contractingu, většího
množství informací a vyšší kontroly byrokracie.
Další základ je v teorii organizací zdůrazňující zásadní pozici zastupitelské vlády
nad byrokracií, prostřednictvím posilování moci politických lídrů, centralizace,
koordinace, kontroly a contractingu.
Manažerismus představuje koncepci veřejné správy jejíž cílem je implementovat
manažerské principy do byrokratického řízení a rozšířit pravomocné rozhodování.
Manažerismus přináší pro plnění funce státu nové metody, jako je plánování,
vyjednávání a diverzifikace.

http://www.rwimpex.com/

Neo-taylorizmus, který navrhuje proodstranění neefektivnosti byrokracie zvýšení
kontroly ekonomických a finančních informací, zaměření se na hodnocení výkonu a
odvození odměny od dosaženého výkonu.

Public Relations PR

Doslova můžeme pojem public relations (dále též PR) přeložit jako veřejné vztahy či
vztahy s veřejností. PR však neznamená pouze práci s veřejností, ale jde především o
dobré jméno, reputaci, věrohodnost organizace, což tvoří přirozenou základnu pro to, 13
aby ji okolí uznávalo. PR lze chápat jako soubor prostředků k tomu, aby daná
organizace mohla smysluplně existovat a účinně pracovat. PR představuje řízení
komunikace, a to jak navenek, tak uvnitř organizace.
Prvopočátky ovlivňování veřejného mínění můžeme nalézt již ve starověku, kde
se užívalo úsloví  „Vox populi, vox dei – Hlas lidu je hlasem božím.“  Počátky
současného public relations jako komunikační aktivity směřující k ovlivnění mínění lze
datovat do období druhé poloviny 19. a počátku 20. století, kdy bylo v USA a Evropě
zavedeno všeobecné volební právo. (Ftorek, 2009) Za velmi názorné vymezení PR,
prostřednictvím konkrétního příkladu, považuji podání P. Bowmana a N. Ellise (1969),
kteří uvádí: „Jestli-že vám řeknu, že jsem hezký a vzrušující, je to reklama. Jestli-že vám
někdo jiný řekne, že jsem hezký a vzrušující, je to propagace. Jestli-že přijdete a řeknete
mi, že jste slyšela, že jsem hezký a vzrušující – tak to je public relations.“ (cit. dle Foret,
1999, s. 82)